Výchovná a vzdělávací role sportu u myslitelů Sókrata, Platóna a Aristotela ve vztahu k problematice dobrého sportu a vedení dobrého života

Příspěvek se věnuje problematice antického řeckého sportu, konkrétně významu sportovních zápolení a jejich výchovné a vzdělávací roli. Pozornost autor věnuje rozboru pozic filosofů Sókrata, Platóna a Aristotela. Po nastínění kontextu tématu představuje a interpretuje základní filosofické a náboženské premisy sportovního výkonu a jeho výchovné role. Řadí mezi ně úsilí o dosažení božské přízně, nesmrtelnosti, vyššího společenského postavení, ale i ideálů kalokagathia, areté a dalších ctností. Důležitý rozměr antického sportu spatřuje rovněž v jeho formativním potenciálu směřujícímu k přípravě na duševní život. Hlavní část příspěvku se věnuje přístupu k pohybovým zápolením u filosofů Sókrata, Platóna a Aristotela, kteří svými úvahami k chápání výchovné role sportu podstatně přispěli. Následně se autor zaměřuje na identifikaci dobrého sportu podle zmíněných myslitelů a na zkoumání role sportu v kontextu dobrého života, který nahlíží v aristotelském rámci jako dosahování blaženosti (eudaimonia). Cílem textu je identifikovat a vyzdvihnout výchovný smysl sportování, poukázat na jeho filosofické konotace a možnou roli sportu v otázce vedení dobrého života. Klíčová slova: filosofie sportu, filosofie výchovy, areté, kalokagathia, dobrý sport, dobrý život

Superinteligence a problém kontroly: Skutečný problém nebo pseudo-problém?

V tomto článku se zabývám konceptem SI (superinteligence) a s ní spojeným problémem kontroly. Podle určité skupiny teoretiků umělé inteligence stojíme na prahu události, která může radikálně změnit povahu technologického pokroku a lidské společnosti obecně. Touto událostí má být takzvaná technologická singularita, která je často spojována se vznikem první větší než lidské inteligence. Lidé jako Nick Bostrom varují před nebezpečím, které pro nás vznik SI znamená a upozorňují, že musíme co nejdříve najít metody kontroly této inteligence. Podle Bostroma a dalších nebezpečí SI vyplývá z její povahy. Já na jedné straně posuzuji, jak SI může vzniknout, a na druhé straně soudím smysluplnost problému kontroly. Vznik SI vyplývá ze vzniku umělé inteligence. Proto soustřeďuji podstatnou část textu argumentům pro její vznik. Ukazují jak se Bostrom a další nechávají unést jedním problematickým argumentem. Dále podrobuji jejich pozici klasické kritice umělé inteligence. Prezentuji, jak stále lpí na problematických domněnkách svých předchůdců. Zejména soustřeďuji svoji kritiku na tvrzení, že SI bude mít jeden konečný cíl, který bude interpretovat. Toto tvrzení označuji jako antitetické, a to představě, že SI bude obecnou inteligencí. V závěru z mojí argumentace vyvozuji, že problém kontroly zaměňuje dva jiné různé problémy „kontroly.“

Pojem ctnosti v objektivistické etice Ayn Randové

Objektivistická filosofie Ayn Randové je i v současnosti myšlenkový směr, ke kterému se někteří lidé aktivně hlásí, a zároveň představuje ideovou inspiraci některých směrů politických. Předkládaný text je věnován kritickému zhodnocení konceptu ctnosti v kontextu objektivistické etiky, tzv. etiky egoismu. Nejprve se věnujeme tomu, jak sama Randová tyto předchozí etické koncepce hodnotí, a jejím vlastním základním východiskům – především principu sebezáchovy a racionálního lidského života. Další část textu se zabývá otázkou mezilidské interakce, ve které Randová odmítá jakékoli obětování a altruismus. Centrální roli hraje v autorčině koncepci produktivní práce, i její nauka o ctnostech se k tvůrčí práci vztahuje jako ke svému základnímu těžišti. Specifický problém pak představuje koncepce žádosti a racionálního zájmu, která, jak se domníváme, vede k určitým kontraintuitivním důsledkům. Text je ukončen stručným závěrem a celkovým zhodnocením objektivistické etiky.

"Morální intuice"

Text usiluje o krátký kritický přehled některých prací sociálního psychologa Jonathana Haidta, s ohledem na to, jaké důsledky z Haidtových tvrzení vyplývají pro pojem morálky a možnosti filosofické diskuse o morálních problémech. Budu tvrdit, že jakkoli jsou Haidtova zjištění a jejich interpretace v mnohém pozoruhodná a přínosná, některé aspekty lidské morálky a morálního života zkreslují a spíše znesnadňují, než usnadňují jejich porozumění. V první části se dotknu Haidtova pojmu morální intuice a nejasností spojených s tím, jak mu rozumět. Vodítkem bude způsob, jakým Haidt zavádí tento pojem a pracuje s ním ve svém příkladu sourozenců Marka a Julie. Ve druhé části naznačím, jaký dopad mají tyto nejasnosti pro Haidtovy politicko-psychologické analýzy. V poslední části poukážu na význam Haidtem přehlížené rozmanitosti filosofických teorií toho, co je to morálka. Společným jmenovatelem více mých kritických poznámek je to, že i když Haidt označuje svá zkoumání za čistě deskriptivní a pluralistická, fakticky implicitně předpokládá zhruba konsekvencialistické pojetí morálky, včetně jeho normativních aspektů.

Jak filosofovat o lidské mysli?

Ve své nové knížce Kauzalita činitele Petr Dvořák argumentuje, že svoboda vůle existuje, a tudíž musíme přijmout nějakou formu indeterminismu; a předkládá návrh odpovídajícího pojmového rámce. Já se naproti tomu domnívám, že ač svoboda vůle skutečně existuje, neměli bychom proto opouštět determinismus; hlásím se tedy k určité formě kompatibilismu. Podle mého druhu kompatibilismu tomu ovšem není tak, že by se svoboda vůle dala vtěsnat do deterministického rámce. Domnívám se, že řešení je v přijetí toho, že při výkladu skutečnosti nevystačíme s jediným pojmovým rámcem – konkrétně že na člověka se můžeme dívat jako na organismus (skrze deterministický a fyzikalistický rámec), ale také jako na osobu (skrze rámec, který je „prodchnut normativitou“).

Jak je možná svobodná volba v deterministickém světě

V tomto článku předkládám některé důvody proti Dvořákovu nedeterministickému pojetí svobodné vůle, které vyložil ve své nedávno publikované knize Kauzalita činitele. Zejména se zabývám Dvořákovým řešením problému náhody, podle kterého je akt svobodné vůle náhodný do té míry, do jaké se nepodřizuje deterministickým zákonům, a do této míry také nemůže být předmětem morálního hodnocení. Proti Dvořákově koncepci stavím vlastní pojetí svobodné vůle, které je variací na to, co Dvořák označuje jako „standardní teorie“. Z hlediska tohoto pojetí je svobodná vůle možná i v deterministickém světě. Analyzuji, v čem spočívá volba mezi alternativními možnostmi, a argumentuji, že je možné mít kontrolu nad vlastním jednáním, i když nemáme kontrolu nad minulostí, která toto jednání jednoznačně determinuje. Zároveň vysvětluji, proč se v ostrém rozporu s Dvořákovou koncepcí domnívám, že člověk v deterministickém světě může nést odpovědnost za své činy.

Volitelova sebedeterminace v kompatibilistické verzi

V reakci na knihu Petra Dvořáka Kauzalita činitele. Úvod do analytické diskuse o svobodě vůle hájím určitý typ kompatibilismu. Dvořák upozorňuje, že pokud bylo něčí rozhodnutí predeterminováno od něj odlišnými příčinami, pak onomu jedinci za jeho volbu nepřisuzujeme morální odpovědnost. Mým návrhem je však „asymetrické“ řešení otázky. V oblasti predeterminovaných voleb připouštím nepřítomnost odpovědnosti v případě všech morálně zlých voleb, nikoli však v případě všech voleb hodnocených jako morálně dobré. Existují totiž takové dobrovolné volby, při kterých sice nejsme s to – např. na základě silných morálních důvodů – volit jinak, avšak přesto vnímáme své rozhodnutí jako svobodné. Navíc platí, že i kdybychom se při tom dověděli, či uvěřili, že daná volní nutnost není důsledkem naší minulé „libertariánské“ sebeformace, stěží by nám takové mínění zabránilo cítit se ve své volbě svobodnými. Způsoby, jakými svobodu vůle prožíváme, bychom ovšem měli jakožto filosofové respektovat.

Kauzalita a kontingentní sebedeterminace?

Petr Dvořák hájí ve své knize Kauzalita činitele libertariánské pojetí svobody lidské vůle. Vůli považuje za duševní schopnost člověka a její svobodu spatřuje v možnosti její sebedeterminace. Tuto tezi autor tohoto příspěvku kritizuje. Dokazuje, že sebedeterminující schopnost je contradictio in terminis. Libertariánsky pojatá svobodná vůle je možná jen, pokud není schopností. Takovou vůlí je pouze vůle Boží (za předpokladu, že Bůh existuje). Autor připojuje historické upozornění, že autorem omylu zaměňujícího lidskou vůli s Boží je renezanční teolog Ludvík Molina, že k jeho stoupencům náležel i René Descartes.

Kauzalita činitele: představení hlavních argumentů knihy

Článek shrnuje základní argumenty v knize P. Dvořáka Kauzalita činitele. Úvod do analytické diskuse o svobodě vůle (Togga 2020). Kniha obhajuje jednu dílčí teorii, tzv. kauzalitu činitele, coby nejlépe schopnou uchovat naše běžné intuice týkající se významu pojmu svoboda vůle a důsledků pro morální odpovědnost. V první části kniha uvádí základní pojmy a klíčový argument pro inkompatibilismus. Hlavního rivala, kompatibilismus v podobě tzv. standardní teorie (D. Davidson), odmítá ve třetí části. Hlavní teze, která leží v pozadí v obhajované hájené kauzality činitele, spočívá v tom, že kontingentní (sebe-)determinace představuje určitý střed mezi deterministickou a indeterministickou kauzalitou. Druhá část knihy pak hraje pomocnou úlohu: hájí nějaký typ dualismu (ať už vlastností či substanční dualismus) proti nereduktivnímu fyzikalismu tím, že se zaměřuje na tzv. problém vyloučení.

Kauzalita činitele ve světle kompatibilistické kritiky

Článek souhrnně odpovídá na vybrané podněty a námitky čtyř textů, jež polemizují s některými aspekty Dvořákovy knihy Kauzalita činitele (Togga 2020). Ve vztahu k článku J. Peregrina vysvětluje, proč nelze přijmout jeho řešení antinomie mezi svobodným rozhodováním a determinismem oddělením dvou druhů jazyků či výkladových rámců. Kritiku S. Sousedíka Dvořák považuje za založenou na příliš úzkém pojetí schopnosti. Odmítá to, že by z pojmu schopnosti plynulo, že ta může být determinována pouze něčím jiným, než je její nositel. Podstatnou část námitky D. Peroutky Dvořák přijímá a upřesňuje, nakolik je existence alternativních možností nutnou podmínkou svobodného charakteru rozhodování. Konečně, v polemice s V. Punčochářem se Dvořák snaží vyložit, ve kterém smyslu náhoda ruší svobodu a ve kterém nikoliv. Dále, autor nepovažuje epistemické alternativy za dostatečné pro skutečnou svobodu rozhodování.